Frank O’Hara, „malíř mezi básníky“, ve své poezii vykresluje město New York jako (nostalgicky) radostné místo. Báseň „Nafta“ („Naphtha“, 1959) lze v jistém směru považovat za perfektní ilustraci jeho schopnosti (v duchu moderny) surreálně slepit historii města, národa i celé západní kultury s (palčivou) přítomností místa, jež bují a vře pod rouškou každodennosti a až magické banálnosti či civilnosti.
Příspěvek se bude věnovat O’Harově poetice, jeho inspirací výtvarným uměním (zejm. Jackson Pollock) a jeho vztahem k francouzské literatuře a Paříži jako její výspě v souvislosti s toposem New Yorku v jeho dvou sbírkách Meditace ve stavu nouze (Meditations in an Emergency, 1959) a Básně oběda (Lunch Poems, 1964).
