Stephan Pabst: Krajina zapomnění. Poetika Lutze Seilera

Od počátku 20. století v sobě mají básně o krajině něco anachronního. A pouze tehdy, obsahují-li vědomé ozvuky věcí minulých, mohou promlouvat k současnosti. Právě takové jsou básně Lutze Seilera. Jeho krajina je krajinou původu i rezignovaného návratu. Komu se nepodaří odejít, ten neobstál před dějinami. Krajina se v Seilerových básních stává toposem zastarávání, k němuž patří dětsky naivní zkušenost přírody, stejně jako prožitek NDR před rokem 1989. Postupné zastarávání umožňuje, aby se krajina ještě jednou stala prostředkem básnické řeči. Zatímco původní označení míst, byvších osob i zaniklých socialistických rituálů pomalu upadají v zapomnění, u Seilera nabývají básnických kvalit. Určující je pro ně mísení konkrétních historických jevů s hermetickými ozvuky. Sémantika textu uniká zastarávání původního materiálu a krajina se stává prostorem, v němž se zastarávání usídlilo. Cílem příspěvku je poukázat na souvislost mezi zastaráváním a obnovováním krajiny jako básnické řeči.

Zpět na program konference

Úvod > Konference > Stephan Pabst: Krajina zapomnění. Poetika Lutze Seilera