Ve dnech 7.–11. června se na Bostonské univerzitě konala konference „Situating Lyric“ věnovaná obecnějším otázkám lyriky. Konání akce je důsledkem rostoucího zájmu o lyriku a její teoretické pochopení i snahy řady vědců vést diskuzi v širším než jen národním nebo jazykově homogenním okruhu. Znakem tohoto je řada zejména anglofonních publikací z posledních let, mj. čtvrté, podstatně rozšířené vydání základní encyklopedie The Princeton Encyclopedia of Poetry and Poetics, (hl. editor Roland Greene), Princeton: Princeton University Press, 2012 (mimochodem s Kolářovou obálkou, jakkoli Kolář sám citelně chybí v hesle věnovaném české poezii); Virginia Jackson, Yopie Prins (eds.): The Lyric Theory Reader: A Critical Anthology. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2014; Klaus W. Hempfer: Lyrik. Skizze einer systematischen Theorie. Stuttgart, 2014. Ústředním textem, k němuž odkazovala řada diskuzí, byla ale především Cullerova Theory of the Lyric z roku 2015. Samotné konferenci předcházelo číslo časopisu Jornal of Literary Theory (1/2017) věnované lyrice a koncipované částečně organizátory konference a v souvislosti s ní. Konferenci ve spolupráci s Boston University organizovala před několika lety založená organizace International Network for the Study of Lyric. Jednání otevřel referát Evy Zettelmann z Vídeňské univerzity, která se věnovala vztahu lyriky a naratologie a stručně řečeno obhajovala smysl použití naratologického přístupu ke zkoumání lyriky. To bylo v zásadě v protikladu k Cullerově knize, jež se během pár let stala základní příručkou pro studium lyriky. Culler stručně řečeno zdůrazňuje ritualistické, performativní prvky a spojitost lyriky s přítomností. Celkem ve shodě s řadou dalších účastníků převažoval v diskuzích názor, že lyrika vyžaduje přístup odlišný od naratologie a to zejména proto, aby vyniklo to, co je pro ni specifické. Další, související okruh příspěvků i diskuzí se točil kolem definování a vymezení lyriky. Zde k nějaké podstatné shodě nedošlo, ale zřetelně vykrystalizovaly některé klíčové body: otázka vztahu pojmů poezie a lyriky (s ohledem také na různé jazykové úzy), zda je možné lyriku jako žánr definovat, anebo jde o historicky natolik rozrůzněnou oblast, že podobné pokusy nemají smysl. Zazněly tu zajímavé referáty, které se pokoušely o sofistikované vymezení lyriky (Klaus W. Hempfer), několikrát přišel na přetřes Hegel a jeho určení lyriky jako subjektivní poezie (např. Altieri) jako možné, leč nikoli jednoduché východisko. Opakované diskuze se vracely k problematice mluvčího či lyrického já, vícekrát s odkazem na pasáž v Cullerově knize (s. 105–109), kde se Culler vrací k teorii Käte Hamburgerové a jejímu tvrzení, že výpovědi lyrického já jsou „skutečné výpovědi zkušenosti s předmětem“ (Wirklichkeitsaussage). Což neznamená, že v básni promlouvá autor, ale že v některých případech je nemístné tvrdit jak to, že já v básni je autor, tak opak (s. 105, 106). Mluvčí básně prostě zůstává v této zóně neurčitosti. – V jiných referátech se autoři snažili odlišit báseň a píseň nebo uvažovali o písni v kontextu lyrické poezie (Stephen Burt, Virginia Jackson, Elizabeth Helsinger). V bohatém programu byla vystoupení orientovaná více teoreticky až filosoficky, jiná spíše historicky a interpretačně; výtečné byly referáty srovnávající západní a východní tradici (Owen, Saussy, Vincent). Závěrečná trojice vystoupení se vztahovala k plánovanému projektu kolektivní příručky (International Handbook of the Study of Lyric).
Konference vytvořila zajímavou platformu pro uvažování o lyrice mimo národní rámce, mnohokrát se v jejím průběhu ukázalo, jak podstatné je konfrontovat básně i teoretické přístupy z různých dob a míst. Toto hledisko přímo sledoval Jahan Ramazani, autor často citované knihy A Transnational Poetics (2009). Přesto byla na konferenci patrná převaha amerických teoretiků, daná zřejmě nejen místem konání. Příští, navazující konference by se měla konat za dva roky v Lausanne, ve více jazycích a snad s větším důrazem právě na jazykovou a geografickou různorodost lyriky i přístupů k ní.
Josef Hrdlička