V revue Souvislosti (3/2017) vyšla recenze na knihu Básně a místa od Jonáše Hájka.
Kniha tak slouží jako vynikající vodítko pro zvídavé a zároveň neúnavně přináší vlastní originální odpovědi na otázku, jak číst poezii.
Celá recenze zde.
Jonáš Hájek: „Nejsem výrobce soch“
„Asi každý autor má svůj ztracený ráj, své Rimini, Macondo nebo Drohobyč. Patří to k základní výbavě,“ napsal v anketě „o regionech“, kterou jsem uspořádal v internetové revui A tempo v roce 2009, básník Jakub Řehák. Jinými slovy, každý autor se vztahuje k nějakému svému osobnímu pupku světa, s nímž se cítí spojen neviditelnou šňůrou. Známou replikou odpověděl Františku Halasovi a jeho básni „Nikde“ Jan Skácel: „Vždycky to někde je / Můj starý básníku“. A právě tímto básnickým někde se dlouhodobě zabývá skupina studentů komparatistiky na FF UK pod vedením Josefa Hrdličky v rozvětveném rozhlasovém projektu, který mimo jiné vyústil do publikace Básně a místa.
Kniha je výborem padesáti šesti rozhlasových pořadů, věnovaných vybraným básním a místům a upravených do tištěné podoby. Rozhlasový žánr eseje odrážejí jednak rozsahem, jednak opakováním úryvků interpretovaných textů, které i na papíře působí příjemně. Eseje-pořady jsou rozděleny do tří oddílů: „Vracím se ke geografii místa“, „A ráno se vzbudím s touhou po cestách“ a „Pokolikáté už vzýváš tu závrať beze jména“. Oddíly netvoří jasně uzavřený tematický celek, zato při bližším pohledu je znát citlivá kompozice a třeba kontrastní sousedství textů: po eseji věnovaném Písni o Rolandovi, v němž jsou zabíjeni pohané, následuje vyvažující text „S arabským pasem“ a v něm verše Nizára Kabbáního, jejichž blízkovýchodního adresáta „ze všech map vyhodili“. V knize najdeme texty pojednávající „typy lokalit“, jako např. hory, moře, interiéry, ale nemenší měrou intepretace zakotvené v konkrétních zeměpisných souřadnicích naší planety od Chile po Japonsko. Kompletně je přetištěn dílčí cyklus pěti pořadů „Cizinci v Praze“, který vedle Nezvala, Celana, Bachmannové a Quinna nabízí pozoruhodný portrét Prahy polistopadové, přetřené z rudé na růžovou a plné nesmyslných loutkových suvenýrů: mluvím o „Rapsodii na české motivy“ amerického básníka Jamese Merrilla, kterou bych rád viděl v češtině celou. Knihu otevírá zasvěcená předmluva editorů a uzavírá rejstřík jmenný, místní a rejstřík pořadů. Nechybí CD, na němž si čtenář-posluchač může všechny pořady přehrát a mimo jiné tak sledovat rozhlasovou redakční praxi – texty se přiznaně liší.
Je pozoruhodné, kolik různých básnických hlasů, epoch a míst přichází ke slovu, aniž by publikace působila roztříštěně. Stejné pozornosti se těší básně o několika verších a prostřednictvím ukázek i rozsáhlé eposy, při jejichž interpretaci se autoři někdy nemohli vyhnout pouhému převyprávění. Obecně je z delších básní zpravidla představeno několik fragmentů, proložených komentářem, s odkazem k další četbě. Kniha tak slouží jako vynikající vodítko pro zvídavé a zároveň neúnavně přináší vlastní originální odpovědi na otázku, jak číst poezii. Komentář, psaný s ohledem na konzumenty rozhlasového vysílání, se dobrovolně umenšuje na doprovod, uvádějící do kontextu interpretovaných veršů. Všechny eseje nejsou stejně povedené a objevné, v naprosté většině se jim však daří verše přibližovat a přitom je nepřebíjet. Ke slovu v neposlední řadě skrze citáty přichází plejáda starých překladatelů, upomínající na „překladatelskou velmoc“, jíž jsme snad kdysi doufali být; do oběhu se vracejí i jména morálně pochybná, překladatelsky však dosud relevantní – za všechny Jan Pilař co překladatel z polštiny. Dobou vzniku básní se pohybujeme od starověku po současnost.
Jedním z lákavých způsobů cestování mezi eseji je četba jejich autorů, třeba Michala Špíny, který dovede stejně erudovaně nahlížet do děl romantismu, expresionismu a na jiných stránkách uvádět dosud nepřeložené jihoamerické básníky. Odborníky na hojně zastoupenou starořeckou literaturu jsou Eliška Luhanová a Robert Roreitner; sledujeme s nimi život horalů, zpodobený v homérských přirovnáních, zásadní místa řecké mytologie i enigmatickou sborovou lyriku. Právě ona jako protipól epitafů, tesaných do kamene, vyklene v eseji „Památníky řecko-perských válek“ základní rozpětí poezie mezi písmem a zvukem, které soupeří o prvenství: „Nejsem výrobce soch, / abych na oslavu tesal obraz, jenž připoután / na podstavci má zůstat stát. Ne! Běž, / sladká písni […] na každé obchodní lodi, na každém člunu […].“ Toto rozpětí reflektují také Básně a místa.
Celkem knížce není co vytknout. Škoda jen, že nebylo přeloženo několik ukázek v angličtině a němčině – vždyť kdo jiný než tito studenti by na to měl mít! V určitém případě snad posloužil originál jako rozhlasová ilustrace. Proč však nebyly přeloženy verše Byronovy a Ashberyho, když na jiných místech čteme původní překlady? Zbytečně se tak kalí „lehký“ dojem z knihy, která si nárokuje oslovit širší čtenářstvo. Básnický místopis funguje jako hledáček básníků z masa a kostí, kteří vždy tvořili na určitém místě, šířeji je pak jedním ze způsobů, jak autora vrátit do interpretační hry. Z jistého hlediska se kniha většinou omezuje na identifikaci konkrétní reality a neusiluje o odkrytí hlubších vazeb mezi textem a místem, mezi „typem lokality“ a formou. Jak píše Pavel Kolmačka ve svrchu zmíněné anketě: „Dodnes si vybavuji svoje stěhování do Chrudichrom ze Slovenska, zpod vysokých a strmých kopců: vystoupil jsem z vlaku a asi půl hodiny šel po silnici. Pak po polní cestě. Prostor se otevřel, po třech letech kopcovité tísně a pocitu, že mám stále zakrytý výhled, se mi zvolnil tep. Místo hradby tvrdých, dramatických, svým způsobem dusivých hmot jsem měl kolem sebe jen vlny a dálku. Hodně vzduchu, volný průchod větru. V textech, které píšu, tuhle moji základní situaci každý najde.“ Sepětí s místem nelze absolutizovat; bylo by však, myslím, možné se při interpretaci častěji ptát, kde v rytmu básně účinkují „dusivé hmoty“ a kde se „zvolnil tep“.
Publikací Básně a místa se čtenáři představuje nová generace komparatistů. Bude mít náročný úkol: znovu a znovu trpělivě vysvětlovat, že stojí za to objevovat cizí básníky, cizí literatury, že má svůj nezastupitelný smysl potýkat se s překládáním textů i jejich složitých, zdánlivě nepřenosných kontextů. Básně a místa nenechají nikoho na pochybách, že je pro tento úkol plně vybavena.